Art Camp Fire Fest: Založili jsme vlastní festival, protože nás nikdo nechtěl — teď se k nám sjíždějí umělci z celého světa

V dnešním rozhovoru jsme se tentokrát ptali zakladatelů festivalu Art Camp Fire Fest. Jejich akce není jen festival – je to srdcem tvořený prostor pro setkávání, inspiraci a svobodu projevu. Na jihu Čech vytvořili unikátní platformu, která propojuje nový cirkus, ohňové umění a flow komunitu z celého světa. O tom a více se nám rozpovídali Jan "Johny" Kačmár a Michaela Kačmárová.

1. Jak vznikl nápad založit Art Camp Fire Fest a co bylo na začátku vaší organizátorské cesty největší výzvou?

Johny:

Nápad vznikl u láhve lampáče či lahváče, skoro až ze zoufalství, že jsme si přáli vystoupit na nějakém tom festivalu, ale on nás nikdo nechtěl pozvat, protože jsme se také věnovali šermu. Což se v této komunitě moc hezky neskloňuje. Tím, že máme šerm v názvu, tak pro nás byla jedna z největších výzev lidem z komunity dokázat, že na to máme. Postupem času jsme to dokázali. Podařilo se nám mít komplexní festival se začínající tradicí, kam se schová všechno možné umění, a my si zachováme svou čest a tvář.

Míša:

Byla a jsem absolutně fascinována tancem s ohněm a po návštěvě, dnes už ukončené, Polné v Plamenech jsem toužila mít vlastní festival. Přáli jsme si vystupovat a učit se od těch nejlepších, jenže bylo strašně těžké proniknout na ony stage. Proto jsme si řekli, že si založíme vlastní festival a na něm si vystoupíme. Ze všeho nejhorší se ukázal fakt, že ve spojení s historickou akcí se k nám nehrnuli umělci s ohněm a komentovali to slovy, že tam nikdo nebyl, že tam byli jen šermíři. To mě tenkrát moc mrzelo. Nicméně jsme si netroufli začít s akcí úplně bez ničeho. Středověká akce tomu dodávala záštitu a nějakou finanční podporu. Art Camp tedy jel paralelně s bitvou na Winterbegu a každá část měla svoji scénu. Dnes je náš záměr úplně někde jinde! Přeji si šířit povědomí o novém cirkuse, o tom, že pohyb z hodin tělocviku není jenom o nějakém tlaku na výkon, házení míčem a křik učitelů, že ti nejde běh a skok, ale že to je o radosti z pohybu, o volnosti bez pravidel, že si tam každý může najít svou cestu a vlastní flow. 

2. Festival je jediný svého druhu na jihu Čech a zaměřuje se na nový cirkus a ohňové show. Jak vybíráte účinkující a workshopy, aby byl program každý rok pestrý a zajímavý?

Johny:

Ano, je jediný svého druhu na jihu a troufnu si říct, že má i srdíčko. Ti, co k nám přijedou a poznáme se, tak se rádi vracejí. Stále to děláme pro nás a chceme tvořit komunitu fajnových lidí. Výběr je vždy docela náhodný. Necháme to na vesmíru a čekáme, kdy a kam nás zavede. Dále je to tak, s čím se momentálně učíme házet, točit či žonglovat najdeme člověka, co to umí a my si ho pozveme a na festivalu od něj chceme prostě naučit. Někdy hledáme na IG či jiných platformách, ale nejvíc se snažíme mluvit s lidmi osobně na jiných festivalech nebo u jiných příležitostí jako je třeba dovolená. 

Míša:

Festival má silné jádro, které se rádo vrací a kolem něj se různě střídají noví umělci. Stále říkám, že je to o osobním prožitku a o známostech, že nové umělce sice seženete jen tak na internetu, ale když tomu chybí osobní kontakt, je to takové formální a touto cestou my ve většině případů nejdeme. Ráda ve volném čase cestuji a první, co balím do batohu, je můj hula hoop, a tak se stane, že na svých cestách potkám pouliční umělce a zkouším je oslovit. Na dovolené v Milánu jsem viděla jeden busking a říkám si, oslovím ho, třeba přijede na Art. Umělec na mě promluvil česky a nyní je Kris neodmyslitelnou součástí naší akce. A občas si nás umělci najdou sami a my se těšíme novému poznání. Žasneme, jaké jsme oslovili kapacity v oboru, že si vůbec vybrali náš festival. Scénu rok od roku rozšiřujeme, snažíme se, aby byl festival místem pro rodiny s dětmi a aby samotní umělci mohli své drobotiny přivézt s sebou. Vymýšlíme i různé novinky jako je show na vodě nebo přechod plovárny na laně a pak jsou věci, co se musí opakovat, jinak by to nebyl Art camp. Třeba taková píďalka! To, když uprostřed gala show slyšíte obecenstvo skandovat píďalka, píďalka, píďalka, to vám vžene slzy do očí. Nováčci netuší a zbytek burcuje scénu. To musíte zažít na vlastní oči. :D 

Ohňová show ve večerním programu Art Camp Fire Festu

3. Co považujete za nejnáročnější část organizace tak velké akce? Máte nějaké osvědčené tipy, jak zvládat stres a nečekané situace?

Johny:

Upřímně nevím, zda to tu můžu napsat…. Ale nevysrat se na to hned po akci. Nikdo se mě nemůže ptát hned v neděli, zda bude i další rok. To nedávám. Lidem raději říkám, ať mi dají čas. Nicméně, jak všichni dělníci kultury vědí, když se areál připravuje, chystá a čančá, tak to prostě utíká od ruky s radostí. Ale po akci v neděli uklidt a třídit věci na správné místo, kam patří je pro nás náročné jako celý spolek.  Oba dva se sestrou máme super protějšky, kteří v průběhu festivalu se o nás starají a hlídají, zda dodržujeme nějaký pitný režim včetně jídla. Máme teď kolem sebe spoustu přátel a rodin, kteří v nás věří a pomáhají nám rádi. U nečekané situace si říkám, že to vždycky nějak dopadne a když ne, tak se to vyřeší samo. Usmívejte se a mávejte. Když někdo z okolí přijde za mnou a chce vysvětlení proč to tak bylo? S oblibou říkám, že festival je organický a sám se vyvíjecí projekt, kde je všechno součástí plánu a nic není neplánované. 

Míša:

Ze všeho nejhorší je otřepat se z proběhlého ročníku a dostat sílu na nějaké plánování toho, co bude příště a jestli vůbec to, co děláme, má nějakou cenu. Nejnáročnější je koordinace všech úkonů, úkolů, rozvržení si času u grafiky a sociálních sítí, protože jsem schopná u toho sedět hodiny a hodiny a často zapomínám na čas, protože neustále něco ladím k dokonalosti. Stres? Tak to je můj největší strašák a vůbec se nekámošíme. On přijde jako rychlá voda a já zvedám mobil a volám bráchovi, ať to vyřeší. :D Nejvíc mi pomáhá, když si na našem festivalu stihnu dojít na jógu, protože mě to neskutečně uzemní a zklidní. 

4. Máte nějaký silný zážitek nebo zpětnou vazbu od účastníků, která vám utkvěla v paměti a utvrdila vás v tom, že má smysl festival pořádat?

Johny:

Když za vámi přijde cizí člověk z cizí země a řekne, že na Váš festival jel autem z Francie cca 22 hodin, aby byl s námi u toho. Další moment, je ten, když u nás jsou přátelé z jižní Ameriky a pochválí vás, jak to děláte, že viděli už spoustu festivalů, ale ten náš má "FAMILY FLOWMIES VIBE"  Že je to u nás festival se srdíčkem, také může dosvědčit i nejmladší účastník, kterému na jeho prvním Art Campu bylo cca 6-7 týdnů. Je to syn jednoho z našich spřátelených performerů. Jedno z posledních, co mě napadá tak je jeden přítomný návštěvník kdy mi řekl: Čekal jsem hodně, ale toto mě posadilo na prdel! 

Míša:

Ze všeho nejvíc si pamatuji na první ročník, který byl nově samostatně na volyňské plovárně. Přišlo málo lidí, chtěli jsme další rok úplně odpískat a pojmout to tak, že se jen sejdeme večer tzv. u piva a u toho si zatočíme s ohněm. O pár měsíců později jsme se fotili s obrovským billboardem u silnice a na programu měli zahraniční umělce. K tomu všemu nás postrčili naši kamarádi umělci, kteří říkali, jak to bylo skvělý, že prostě rádi přijedou a že to nesmíme vzdávat. Začali nám psát umělci z Jižní Ameriky, Mexika, že je náš festival zaujal. Tak jsme se do toho opřeli ve velkém. Velkou hybnou silou jsou právě pozitivní zpětné vazby, protože když tohle všechno děláte jen na své vlastní náklady, ve svém volném čase, při práci na full time, tak taky můžete rychle vyhořet. Minulý rok byl hodně zlomový, stála jsem tam v pátek vedle plovárny a chodil za mnou jeden cizinec za druhým. Byla jsem konsternovaná, jak náš Art získal mezinárodní dosah, a že jim to stojí za tu cestu.

Workshop Buuggengs s návštěvníky festivalu

5. Jak pracujete se sociálními sítěmi, mailingem či placenými reklamami? Používáte je?

Johny:

Já je používám pouze jako uživatel. Když je potřeba něco přesdílet, tak to udělám. Tvořit zde není nic pro mě. Já jsem pak ten, co mu přijde informace, že to má zaplatit. To udělám a pak se koukám na reklamy, jak hezky jedou. Moje chvilka přichází, když je potřeba na místě stavět a řešit realizační problémy na place jako je třeba komunikace se složkami IZS, majitelem prostor, kde se festival koná apod. Diplomacie.

Míša:

To je moje hlavní náplň. Po večerech sedím u grafiky, a sociálních sítí a hraju si s vizuálem a tvořím naši identitu. Letos jsem strávila nespočet hodin s kamarádem programátorem, abychom vytvořili web Artu. Placené reklamy tvořím v Metě a mailingu jsem ještě nepronikla. Občas na to už nemám časovou kapacitu, protože je toho rok od roku více a více. Obepisuji internetové portály, které propagují kulturní akce, píšu články, chystám foto podklady, tvořím reklamní videa a taky o nás mluvím, kde se dá, aby návštěvníci a umělci přišli podpořit nekomerční festival tvořený srdcem a ohněm.

6. Jaká je vaše motivace a vize do budoucna – kam byste chtěli Art Camp posunout v příštích letech? 

Johny:

Motivací pro mě osobně je to, že mi pořád můj koníček a náš festival dává smysl. Každý rok potkám někoho nového, se kterým si většinou z 90 % sednu jako performer, ale i jako člověk. Je to radost tvořit nová přátelství a společné vzpomínky, které snad jednou budu moct vyprávět svým vnoučatům. Z mého pohledu již atakujeme organizační vrchol festivalu, ale vždy je co zlepšovat či už jen zkrášlovat. Osobně bych chtěl dokázat toho, že se festival stane tradiční akci všech performerů z ČR, poloviny performerů z Evropy a minimálně alespoň třetiny performerů z celého světa. Společné, co máme v našich hlavách je takové heslo: Nebát se snít. Protože svět patří snílkům.

Míša:

Velkou vizí do budoucna je dotáhnout desátý rok, mít velké pódium se spoustou světel a dekorací, rozjet festival na několika scénách, všude potkávat spoustu lidí, dětí, umělců, na každém rohu slyšet smích, ve vzduchu pozorovat létající kuželky, míčky, zapálené tyče, provazochodce nad plovárnou…  K tomu přidat soutěže, hry, tvůrčí aktivity, natočit rozhovory a vymyslet třeba další rekord s ohněm. Abychom měli zápis v České knize rekordů do třetice. A samozřejmě mít vyprodáno! V tomhle nejsem skromná, přání jsou od toho, aby se plnila. :D A šapito. Jo, chci velké, barevné, cirkusové šapito!

7. Je něco, co byste chtěli vzkázat začínajícím organizátorům?

Johny:

Jak jsem napsal v prvním odstavci, tak je to snad z toho patrné. Nevzdat se! Když něco nejde, tak to zkusit jinak. Já si vždycky vzpomenu na písničku "kočka leze dírou, pes oknem". Prostě zkusit najít jinou cestu a jiné lidi, jak se dostat k těm správným informacím. Lepší si to zkusit a pokazit sám, než nezkusit nic a pak toho litovat, proč jsem to tenkrát nezkusil. Prostě to vždycky nějak dopadne. Tím, že si mladý člověk nebo začínající organizátor zkusí něco takového zorganizovat, tak vím, že ho to posune i v osobním životě. Při hledání nové práce se to také hodí do životopisu, kde potenciální firma vidí, že jste aktivní člověk a zvládnete udělat i něco navíc, když Vás to baví.

Míša:

Nikdo vám nic nedá, nikdo na vás jen tak nečeká, ten první impuls musí přijít od vás. Vy sami musíte přijít s myšlenkou a nápadem, vy sami si musíte prosadit svoje, i když se to zdá jako naprostý nesmysl. Buďte komunikativní, bavte se s lidmi, mluvte o tom, co děláte a nikdy nevíte, kdo si toho všimne. Jako malá jsem si myslela, že na všechno musím mít vystudované školy. Ne, není to pravda, můžete si všechno svojí pílí a elánem vytvořit. Přeješ si vystupovat na mezinárodním festivalu? Napiš jim nebo si ho sám vytvoř. Kdyby tohle někdo řekl mému mladšímu já, asi bych se mu vysmála, že to není možné. Opak je pravdou. A pozor! Nemusíš být ten nejlepší! Hlavní je to dělat s nadšením, radostí a zápalem. 

Doufám, že vás dnešní rozhovor inspiroval a bavil. Pokud chcete také sdílet svůj organizátorský příběh, určitě se ozvěte na lucie@boomevents.org. Nebo se podívejte na naše další úžasné organizátory a jejich příběhy, informativní články na blogu nebo na to, jak můžete s BOOM Events prodávat vstupenky na svoji akci.