TANEC PRAHA: Umění je pro naše mentální zdraví naprosto zásadní
- Lucie Tongelová
- 21. 5.
- Minut čtení: 4
V dalším rozhovoru s naším organizátorem jsme zabrousili do oblasti tance. A s kým jiným, než se špičkovou institucí TANEC PRAHA, která má dnes pověst v celé Evropě jako platforma pro novodobou i klasickou formu tohoto umění. Na otázky nám odpověděla paní ředitelka Yvona Kreuzmannová, moc vám děkujeme.
Jak byste popsala hlavní pilíře vaší práce v rámci TANCE PRAHA– co všechno obnáší vaše role?
Stát v čele neziskovky s tak rozsáhlou činností je velká zátěž a odpovědnost, tak trochu 24/7, neustále v běhu. Měla bych zvládat komplexní finanční řízení od fundraisingu po vyúčtování desítek dotací, strategické vedení hlavních činností tzn. celoroční provoz divadla Ponec, dva festivaly (TANEC PRAHA a Česká taneční platforma) a komunitní projekty, leckdy s evropským přesahem (Tanec školám, senioři, práce s dětmi i handicapovanými atd.). Ale k tomu si určitě chci zachovat svou původní roli v uměleckém vedení - práce s umělci je pro mě zásadní, proto si nechávám festival a komunitní činnosti, ale předala jsem Ponec i platformu kolektivním orgánům: divadlo české Umělecké radě a platformu naopak zahraniční Dramaturgické radě. Kvůli festivalu musím hodně cestovat, vidět desítky resp. stovky představení, konzultovat se zahraničními kolegy - to je pro mě extrémně důležité, i když mnohdy vyčerpávající. Vůbec si nemyslím, že to všechno na 100 % zvládám, ale dělám maximum.
Vaše organizace má široké pole působnosti – jak mezi sebou jednotlivé projekty (festival, PONEC, školy, komunita) komunikují a navazují?
Naše činnosti se prolínají a logicky na sebe navazují, jedno souvisí s druhým a tak přirozeně to vše také vznikalo. Mezinárodní festival nemůže jenom zvát špičky ze světa, musí také iniciovat nové projekty a zapojovat do nich domácí umělce. Mezinárodní propojování je alfou a omegou rozvoje české taneční scény, která má jinak tendenci se uzavírat ve své bublině, což je pohodlnější než zahraniční výzvy. Komunitní práce umělců je fascinující ve svých přínosech pro celou společnost, otevírá nové obzory nejrůznějším komunitám od dětí po seniory, napomáhá nejširší veřejnosti vnímat umění jako nedílnou a potřebnou součást denního života.
Když plánujete novou sezónu nebo festival, jaký je první krok – a jak dlouho trvá celý přípravný cyklus?
Je to neustálý proces, na jaře vrcholí detailní plánování červnového festivalu ve všech regionech, ale už objíždím zahraniční akce, kde vybírám díla pro další ročník. Umělecká rada Ponce vypisuje Open Call také na jaře, aby do června byly jasné obrysy celého dalšího roku, nejen sezóny. Platforma má svá pravidla, tam uzavíráme přihlášky v prosinci, abychom zahrnuli domácí tvorbu za celý kalendářní rok. Zahraniční experti pak zhlédnou desítky videonahrávek na přelomu roku a v lednu-únoru uzavírají program.
Na jaké klíčové partnery nebo spolupráce se při plánování spoléháte – a co podle vás dělá partnerství dlouhodobě funkčním?
Zásadními partnery nám jsou majitelé objektů, v nichž působíme. Vzájemná důvěra a pochopení jsou klíčové, naše vztahy s radnicí Prahy 3 jsou nadstandardní, stejně je tomu se společností SUDOP Real, která silně investovala do rekonstrukce usedlosti Krenovka, kde vzniklo výjimečné umělecké centrum - je nám ctí být jeho součástí. O něco složitější je to s klíčovými institucemi, na jejichž dotačních programech jsou závislé všechny naše hlavní činnosti. Ministerstvo kultury je naprosto zásadní, stejně jako Hlavní město Praha, ale jejich grantové komise se proměňují a vůle politiků také.
Jak cíleně pracujete s publikem? Sledujete změny ve vnímání tance u různých skupin (děti, senioři, zahraniční publikum…)?
Publikum je pro nás zásadní, bez něj by naše práce nedávala smysl. Prošli jsme si různé peripetie, od počáteční euforie, že Ponec je první a jedinou stálou taneční scénou v Čechách, přes postřehy o tom, jak vnímá divák pojem současný tanec a do jaké míry se bojí, že něčemu “neporozumí”, až po Covid plný absurdit. Zkoušeli jsme různé metody participace i v rámci EU, jsou to cenné zkušenosti, ale i tak mám stále pocit, že jsme na začátku. Radikálně se mění formy komunikace a není snadné držet krok. Máme věrné návštěvníky divadla i festivalů, ale přejeme si rozšířit spektrum diváků, sdílet mimořádné zážitky s co nejširší veřejností.
Festival TANEC PRAHA má silnou značku – jak ji propojujete s menšími nebo komunitní projekty, aby si vzájemně nepřekážely, ale posilovaly se?
Komunitní projekty jsou přirozenou součástí naprosté většiny našich aktivit. I ten nejprestižnější mezinárodní festival je zasazen do prostředí, kde se setkávají nejrůznější místní komunity, a je důležité pro ně mít adekvátní nabídku, ideálně je i aktivně zapojit.
Jaké kanály a formáty marketingu se vám nejvíc osvědčily u různých typů projektů (např. street dance vs. mezinárodní inscenace)?
Ty proměny s dobou jsou obrovské, moje generace je úplně nestíhá:) Dnes vévodí online marketing prakticky všemu, nechtějte po mně (60+) definovat více, mám na to tým mladých velmi schopných lidí.
Máte za sebou nějaký moment, kdy „všechno šlo proti vám“ a přesto jste akci dotáhli do úspěšného konce? Co jste si z toho odnesli?
To se, bohužel, událo nedávno a stále ještě to není za námi. Upřímně: nečekala bych, že se mohou takové věci dít. Ambice a ego některých jedinců vévodí nad zdravým rozumem, doba je divná, společnost rozpolcená, a to co se děje kolem nás, nemá v novodobé historii obdoby. Odnáším si hluboké zklamání a smutek, je to zmatená doba plná dezinformací. Ale zároveň mi dobíjí energii potenciál a nadšení nových lidí. Nepřipustím si, že nemám lidem věřit jen proto, že jich několik zklamalo mou důvěru nebo dokonce šlo proti mně. Umění je týmová práce, bez toho to nejde.
Kdybyste mohla shrnout, proč má dnes tanec a pohybové umění ve veřejném prostoru smysl, co byste řekla?
Umění je pro naše mentální zdraví naprosto zásadní. Málokdo si to uvědomuje, bereme to jako samozřejmost, denně ho můžeme vnímat, obklopuje nás na každém kroku. Nesmíme dopustit jeho zkázu ani kvůli válečným konfliktům, ani politickým tlakům, ta hrozba nad námi stále visí. A tanec má navíc neuvěřitelnou schopnost propojovat tělo a ducha, je to komplexní umění přesahující prakticky do všech žánrů, je základem nejstarších kultur a neměli bychom si ho nechat vytratit ani v nejtechnologičtější civilizaci - nabízí totiž to, co žádný robot ani AI nedokáže: osobní prožitek “nablízko” a bez bariér.
Ještě jednou děkujeme za poskytnutý rozhovor, a doufáme, že vás obohatil stejně jako nás. Pokud se chcete podívat na letošní TANEC PRAHA nebo na aktivity Ponec - Divadla pro tanec, určitě se podívejte na seznam jejich akcí u nás na BOOM Events.
No a pokud byste si s námi také chtěli popovídat o vašich organizátorských zkušenostech, napište na lucie@boomevents.org a ozveme se vám.
